Historie Levého Hradce

Zmínku o hradišti zvaném Hradec či Levý Hradec najdeme už v Kosmově kronice. Na Hradci nalezl podle Kosmy za války s Lučany úkryt kníže Neklan, jeden z nástupců legendárního Přemysla na knížecím stolci. Ať již jde v případě bázlivého knížete Neklana jen o "bájné vypravování starců", anebo o historickou postavu, je archeologickými výzkumy bezpečně doloženo, že na místě Levého Hradce stávalo hradiště dříve, než se vlády v českém státě ujal první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj. První historickou událostí, kterou můžeme s Levým Hradcem jednoznačně spojovat, je pak Bořivojovo založení nejstaršího křesťanského kostela na českém území, k němuž došlo nejspíše mezi lety 882 až 884, po jeho pokřtění na Moravě.

"Druhého dne poučil (Metoděj) vévodu (Bořivoje) i s třiceti dvořany, kteří s ním přišli, o základech víry, a když podle Kostel na Levém Hradciobyčeje vykonali obředný půst, obrodil je přeposvátným pramenem křtu. A když jej ve víře Kristově plně vzdělal, dovolil mu, obohativ ho mnohými dary, aby se vrátil domů, a dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaich. Navrátivše se pak domů, usadili řečeného kněze na hrádku, jehož jméno bylo Hradec, a založili tam kostel ke cti blahoslaveného Klimenta, papeže a mučedníka, satanovi mnoho škod působíce a lid Kristu pánu získávajíce." Tolik Kristiánova legenda, dokládající založení kostela.

První přemyslovská knížata začala budovat na přelomu 9. a 10. století ústřední sídlo na Pražském hradě a zároveň síť středočeských hradišť jako strategických opor své moci. Levý Hradec spolu s Budčí patřil k vnitřním hradištím, Tetín, Libušín, Lštění, Stará Boleslav a Mělník tvořily vnější pás opevněným bodů. O významu Levého Hradce na sklonku 10.století svědčí i skutečnost, že právě zde byl 19.února 982 zvolen Vojtěch z rodu Slavníkovců v pořadí druhým pražským a prvním biskupem českého rodu.

Královští úředníci sídlili na Levém Hradci ještě za dob Přemysla Otakara I., jak dokládají listiny z let 1221 a 1233. V roce 1233 byl Hradec (jako obec) předán do majetku ženského benediktinského kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě.

Na dlouhá století se pak na Levý Hradec pozapomnělo a pod vlivem některých nepříliš seriózních kronik (Přibíka Pulkavy z Radenína, Hájka z Libočan aj.) byly počátky křesťanství u nás přesouvány na Vyšehrad či dokonce do Hradce Králové. Na své historické místo se Levý Hradec vrátil až v obrozeneckých dobách, kdy začal také jeho archeologický průzkum.

První výkopy na Levém Hradci prováděl Václav Krolmus v letech 1853-1855, na konci osmdesátých let 19.století po Kostel na Levém Hradciněm pokračoval Čeněk Rýzner a na přelomu století Josef Ladislav Píč. Nejvýznamnější kapitolu archeologického výzkumu Levého Hradce představuje mnohaletý systematický výzkum Ivana Borkovského v letech 1939-1941 a 1947-1955. Od té doby je Levý Hradec sledován archeology středověkého oddělení Archeologického ústavu AV ČR a Středočeského muzea.

Levý Hradec byl tradičně cílem poutí. Jejich počátek spadá do doby kolem roku 1870, pak byly pořádány každoročně až do druhé světové války a po ní naposledy v roce 1947. Tehdy byla pouť spojena s památkou 950. výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha a zúčastnili se jí kardinál Josef Beran a opat břevnovského kláštera Anastáz Opasek. V dobách totality byla pouť povolena jen jednou, při výročí 1000 let od zvolení sv. Vojtěcha pražským biskupem (1982) za účasti kardinála Tomáška.

Obnovy se tradice dočkala v roce 1991. První levohradeckou mši ve svobodném státě celebroval pražský biskup Josef Lebeda a mezi hosty byl i prezident Václav Havel a další političtí představitelé ČR. V následujících letech sloužili poutní mši mj. arciopat Anastáz Opasek a pražský arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk nebo profesor Tomáš Halík.

Z roztocké a žalovské prehistorie a historie

Okolí dolního toku Vltavy bylo osídleno "od nepaměti". Nejstarší doklady o lidské činnosti v této oblasti máme z pozdní doby kamenné (zhruba před 6000 lety), kdy byl mimo jiné osídlen i vrch Řivnáč západně od Roztok. Zvláště bohaté nálezy z mnoha nalezišť na sever od Prahy pocházejí ze starší doby bronzové (před 3500-4000 lety). V prostoru nad Holým vrchem, na rozhraní roztockého, únětického a žalovského katastru, byly zhruba před 120 lety roztockým lékařem dr. Čeňkem Rýznerem nalezeny desítky pozůstatků kultury, později označené jako kultura únětická.

První výkopy na Levém Hradci prováděl Václav Krolmus v letech 1853-1855, na konci osmdesátých let 19.století po něm pokračoval Čeněk Rýzner a na přelomu století Josef Ladislav Píč. Nejvýznamnější kapitolu archeologického výzkumu Levého Hradce představuje mnohaletý systematický výzkum Ivana Borkovského v letech 1939-1941 a 1947-1955. Od té doby je Levý Hradec sledován archeology středověkého oddělení Archeologického ústavu AV ČR a Středočeského muzea.
První písemná zmínka o Roztokách se nachází v panovnické listině z roku 1233, ve které byl zmiňován i Petr z Roztok. Kromě existence vodní tvrze ze 13. století byl v Roztokách v této době doložen opatský dům s poplužním dvorem, který vlastnil břevnovský klášter ještě ve 14. století. V roce 1565 koupil majetek rytíř David Boryně ze Lhoty, hejtman Slánského kraje, jenž nechal přestavět tvrz na dvoupatrový renesanční zámek s arkádovým ochozem.
Po bitvě na Bílé hoře se Roztoky dostaly do majetku rodu Lichtenštejnů, který si podržel toto panství plných sto osmdesát let až do roku 1803. Počátkem 19. století koupil panství prof. práv Josef Mader a poté v roce 1839 získali statek manželé Lederovi, kteří jej vlastnili do počátku 20. století.

Rozvoj obce je spojen s výstavbou železnice z Prahy do Kralup a dále na sever až do Drážďan (dokončena v roce 1850). Roztoky se staly atraktivním místem pro zámožné Pražany, kteří se zde, zejména v Tichém údolí, budovali nákladné vily. Roku 1867 se rozrůstající Roztoky administrativně oddělily od Žalova a ve stejném roce byl přestavěn špýchar ve vznikající horní části města na kostel Narození sv. Jana Křtitele. Tehdejší roztocký starosta Matěj Vošahlík se zasloužil o rozvoj obce, zejména o stavbu roztocké serpentiny po roce 1886. Za jeho působení byly Roztoky roku 1893 povýšeny na městys. Vzniká řada živností, malých továren (třeba proslulá Felklova výroba glóbů) a rozvíjí se kulturní život.
V první třetině 20. století se nový městys díky zlepšení komunikace mohl rozrůstat na kopcích nad údolím, v tzv. horních Roztokách. Přibývaly rodinné domky a zrodil se plán urbanizace tohoto území s úmyslem založit hlavní náměstí, který se řeší až v současnosti. Z poválečného období stojí za zmínku výstavba továrny na výrobu penicilinu v letech 1945 - 1948, pozdější Výzkumný ústav antibiotik a biotransformací. Roku 1960 byly Roztoky administrativně opět spojeny se sousední obcí Žalov, o osm let později se staly městem a získaly vlastní znak tvořený přemyslovskou, tzv. plamennou orlicí a třešňovým květem.