Na Levý Hradec a Řivnáč

Trasu je nejlepší zahájit u roztockého nádraží nebo u blízké autobusové zastávky linek číslo 340 a 350. Zelená značka nás odtud povede stále podle trati a řeky. Po pravé ruce nám zůstane přívoz, pak klecanské zdymadlo, plavební komora a budova Povodí Vltavy a dojdeme k ústí potoka. Proti jeho toku podejdeme pod tratí a můžeme si vybrat: buď budeme stoupat po silničce do Žalova a tam odbočíme vlevo Levohradeckou ulicí, anebo vykročíme po zelené značce do strmé pěšiny přímo vzhůru. Obě trasy nás dovedou na Levý Hradec.
Ostroh nad Vltavou byl osídlen už v mladší době kamenné, v 7. nebo v 8. století zde vzniklo slovanské hradiště a o sto let později mohutně opevněné hradiště, jedno z nejvýznamnějších center přemyslovské moci. Koncem 9. století zde byla vystavěna předrománská rotunda sv. Klimenta, postavená podle velkomoravského vzoru, patrně nejstarší kamenná církevní stavba na českém území. Zůstaly z ní už jen základy, nad nimiž byl později vystavěn kostel, nejdříve gotický, později nový barokní. O významu Levého Hradce na sklonku 10. století svědčí i skutečnost, že právě zde byl 19. února 982 zvolen Vojtěch z rodu Slavníkovců v pořadí druhým pražským a prvním biskupem českého rodu. Dnes najdeme na Levém Hradci průvodce, kteří nás seznámí s dávnou historií i s mnohem mladším a neméně zajímavým průběhem vykopávek, které zahájili vlastenečtí nadšenci v 19. století, v nichž pokračovali profesionální archeologové (zejména Ivan Borkovský) v polovině 20. století - a které nejsou uzavřeny vlastně dodnes.

Přes vodu do Klecan

Z roztockého vlakového nádraží nebo zastávky autobusu v dolních Roztokách můžeme jít také po žluté značce k přívozu. Přívoz jezdí zhruba od 6 do 18 hodin v půlhodinových intervalech, v pracovní dny až do 20 hodin. Dopoledne je však přestávka (9-13 v pracovní dny, o sobotách a nedělích jen od 12 do 13 hodin). Vystoupíme na druhém břehu v Klecánkách a vydáme se po proudu řeky po červené značce. Mineme klecanský jez a malou vodní elektrárnu, dokončenou těsně před velkou povodní v létě 2002 a po povodni opět obnovenou, která dodává do sítě cca 900 kW energie. Za zdymadlem neodbočíme po silnici do vsi a opustíme červenou značku až u zelené odbočky. Po ní vystoupáme lesem nad hluboko zaříznuté vltavské údolí. Než se dostaneme až úplně nahoru, stojí za to se ohlédnout - při dobrém počasí je vidět nejen plavební komora, zdymadlo, železniční trať Praha - Děčín a Roztoky nebo Levý Hradec, ale také Praha doslova jako na dlani.
Po zelené značce dojdeme pak ke Klecanskému háji, který je celý chráněn jako přírodní památka o rozloze cca 25 ha. Z háje je to už jenom kousek do středu městečka. Klecany byly povýšeny na městečko už v 16. století. Jeho centrem je zámek, který vznikl přestavbou původní tvrze v 17. století, v 19. století dvakrát vyhořel a byl v empírovém slohu dobudován. Naproti zámku je kostel Nanebevzetí Panny Marie, původně ze 14. století, jehož konečná podoba pochází z r. 1892. V protější barokní faře působil kněz a spisovatel Václav Beneš Třebízský (1849-84) posledních osm let svého života. Před farou a o kus níže po schodech jsou i dva pomníky tohoto kdysi velmi populárního spisovatele, první vytvořili podle návrhu J. Stibrala J.V. Myslbek a J. Mařatka, druhý (hlavu v nadživotní velikost) Ladislav Šaloun.
Z Klecan můžeme pokračovat po zelené značce do Veltěže, Přemyšlení a dál po žluté do Zdib. Dominantou vesnice je kostel Povýšení sv. Kříže a blízký zámek, nyní dosti poškozený. Pokud tam půjdeme v temné noci, potkáme možná v zámku v místě bývalé prádelny bílou paní s ohnivým pohrabáčem. Do řeči se s námi nedá, mluví totiž jen rusky. Paní hraběnka Asbassová jde míchat zlatou kaši a o půlnoci jí šichta zase skončí.

Podle Únětického potoka

Už v roce 1951 byla vyhlášena přírodní rezervace Roztocký háj - Tiché údolí o rozloze 114 ha. Patří k ní část hlubokého údolí Vltavy, navazující údolí Únětického potoka a smíšené lesy, které tu tvoří jeden z nejrozsáhlejších lesnatých útvarů na severním okraji Prahy.
Své putování po modré značce začneme opět u roztockého nádraží a zamíříme na první odbočce ze silnice na Prahu vpravo - do Tichého údolí. Tiché údolí je jedinečnou galerií vilové zástavby z konce 19. a počátku 20. století. Některé cenné památky na zlatou dobu dolních Roztok zničily pozdější generace, zvláště padesátá léta se na architektuře neblaze podepsala, ale dost zůstalo ještě zachováno a nyní se obnovuje. Po celé více než kilometrové trase Tichého údolí a v přilehlé Bělině jsou rozesety desítky vil na rozsáhlých pozemcích, citlivě zasazených do svého okolí. Jednu z nejunikátnějších staveb, bývalý hotel Sakura, vystavěný v japonském stylu, už bohužel v původní podobě neuvidíte. Dnes v jeho prostorách sídlí městská nemocnice.
Na konci údolí nalezneme vyhlášený hotel Maxmiliánka, také v současnosti bohužel bez návštěvníků. Funguje zato mnohem novější sousední Koliba. Za Maxmiliánkou začíná údolí Únětického potoka. Potok pramení poblíž Kněževsi a Přední Kopaniny, má celoročně dost vody a v minulosti byl využíván jako pohon několika mlýnů.
Ten úplně první jsme nechali nepovšimnut hned u vstupu do Tichého údolí - jde o mlýn Braunerův a jeho historie se váže k roztockému zámku (zakoupil ho jako svou letní rezidenci politik dr. F.A. Brauner). Za Maxmiliánkou jako první potkáme na cestě proti proudu Spálený mlýn. Postavil ho mlynář Burda koncem 18. století a za dobu své existence vyhořel nejméně třikrát. Byla v něm mj. továrna na svíčky, pekárna a za první republiky pražírna ječmene. Dnes je obydlen, i když nepříliš udržován.
O půlstoletí starší je mlýn Tůmův, jehož si už sotva všimnete. Po druhé světové válce byla zchátralá budova stržena a dnes je již pohlcena bujně rostoucí zelení. Botanik si v Tichém údolí vůbec přijde na své: bohaté porosty teplomilných travin na slunných svazích, rákosiny v močálech kolem potoka i dřeviny zde defilují v neobvyklém množství.
Třetí z mlýnů, Trojanův, je nejstarší (na tomto místě stál mlýn už někdy ve 12. století!) a nyní je řádně zrestaurován. Kdekdo asi ví, že se v jeho interiérech a okolí odehrával televizní příběh pánů Bouvarda a Pécucheta, ale méně se ví o tom, že přímo kolem něho vedla už za Přemyslovců důležitá obchodní stezka, zvaná via magna, která spojovala Prahu s hradištěm na Levém Hradci.
Za Trojanovým mlýnem opustíme údolí potoka a vystoupíme na nápadný skalnatý kopec, jemuž se říká Holý vrch. Ke svému jménu přišel zásluhou obrovských stád ovcí ze suchdolského statku, které ho v 17. století dokonale vypásly. Zcela holý je zachycen ještě v polovině 19. století třeba na obrazech Adolfa Kosárka. Dnes je porostlý téměř celý kromě tvrdých buližníkových skal na vrcholu. Vystoupíme nahoru a můžeme se zastavit na Alšově vyhlídce. Mistr sice neměl před sebou kouli vodojemu a ošklivou chatovou kolonii na protějším horizontu, ale i dnes výhled na Kozí hřbety a údolí potoka stojí za tu námahu při výstupu.

Z Roztok na Suchdol

Čtvrtá výprava z dolních Roztok nás zavede do Roztockého háje a na Suchdol. Než však opustíme město, aspoň pár slov o jeho minulosti, která je právě s dolní částí obce spojená.
Roztoky jsou poprvé uváděny v písemných dokladech v roce 1233, kdy je vlastnil jistý Petr z Roztok. Ve stejné době již existovala i roztocká tvrz, pak byla přestavěna a svou dnešní podobu dostala z větší části v 16. století. Od třicetileté války až do konce 18. století vlastnili zámek i poplužní dvůr Lichtenštejnové, po nich právník Josef Mader a od roku 1839 až do počátku 20. století rodina Lederů. Po druhé světové válce byly zámek i statek znárodněny a těžce poškozeny. Na obnově má velkou zásluhu Vlastivědný klub, který se přičinil i o to, že v roce 1957 bylo v zámku zřízeno okresní muzeum, od roku 1974 převedené z větší části pod správu kraje. Zámek byl poškozen velkou vodou v srpnu 2002, provoz muzea je však již obnoven a pořádají se zde výstavy i společenské a kulturní akce. V muzeu je umístěna expozice věnovaná dílu malířky Zdeny Braunerové (1858-1934), která část svého života prožila v mlýně svého otce, politika dr. F. Braunera. Tento mlýn najdeme na potoce hned za silnicí. Za života dr. Braunera a jeho dcery byl centrem společenského a kulturního života pražského okolí a scházely se v něm umělci i politikové. Dnes v něm sídlí s částí svých sbírek Středočeské muzeum.
Kolem Braunerova mlýna zamíříme po žluté značce do Roztockého háje. Velký a Malý háj zaujímají rozlohu skoro 100 ha a jsou tvořeny většinou listnatými porosty dubů a habrů. Kdysi zde byly pastviny, zalesnění je staré zhruba sto let. Také na území háje se nacházejí doklady starého osídlení (mohylová pohřebiště ze starší doby železné). Výhled na bohatá archeologická naleziště se otevře při pohledu přes řeku. Na protějším ostrohu zvaném Zámky bylo výšinné sídliště už před pěti tisíci lety a Slované se zde zabydleli krátce po svém příchodu do středních Čech. Opevněné hradiště zaniklo v 9. století, snad požárem, a mocenské centrum se přesunulo na Levý Hradec.
Z lesa vyjdeme přímo do nové části Suchdola. Odtud se můžeme vrátit autobusem, anebo projít zástavbou do staré části obce. Jádrem pozdější osady byl panský dvůr, založený při přemyslovské stezce už v 10. století. V době své největší slávy koncem 19. století hostil přátele tehdejšího správce Alexandra Brandejse. Pobýval zde mj. Mikoláš Aleš, jehož zdejší okolí inspirovalo k obrazům, které dnes tvoří výzdobu Národního divadla a dalších památek, spisovatel Alois Jirásek a další.

Vodní tvrz, zámek, muzeum

Existence vodní věžové tvrze ze 13. nebo 14. století je doložena archeologickým výzkumem provedeným v nádvoří zámku a nepřímo i písemně - v nejstarším dochovaném textu o existenci Roztok z roku 1233. Jen o málo mladší zprávu (z roku 1296) máme o opatském domu s poplužním dvorem, který vlastnil břevnovský klášter až téměř do konce 14. století.
Od té doby se zde vystřídalo několik desítek majitelů, aniž se základní koncepce tvrze příliš změnila.
Na delší dobu se vlastnictví ustálilo po roku 1565, kdy Roztoky, ale i Husinec, Řež a Hradec koupil podnikavý hejtman Slánského kraje, rytíř David Boryně ze Lhoty. Tvrdý a finančně úspěšný feudál dal přestavět tvrz na pohodlný dvoupatrový renesanční zámek s arkádovým ochozem. Z té doby pocházejí i fragmenty fresek a dřevěný malovaný strop v prvním patře zámku. Davidův syn (rovněž David) se účastnil stavovského povstání a po jeho porážce byl v roce 1623 zřejmě donucen Roztoky prodat císařskému místodržiteli v Čechách knížeti Karlu Lichtenštejnovi.
Roku 1639 švédská vojska roztocké panství silně poškodila, takže musela být provedena i generální oprava zámecké budovy. K dalšímu poškození zámku došlo při selské rebelii v roce 1775, kdy nevolníci vydrancovali roztockou kapli na zámku.
V 17. a 18. století byly provedeny stavební zásahy, které pozměnily především vnější vzhled zámku. Toho se nejvíce dotklo snesení druhého patra paláce a věží a úprava věžičky arkýře. Nově byl upraven i vstup - padací most byl nahrazen kamenným, valeně klenutým o dvou obloucích. Do dnešní podoby je upraveno i nádvoří. V soudobých intencích byly upraveny i některé interiéry, zejména za použití štukových výzdob stropů, jak je možno dnes vidět v místnosti 1.patra severozápadní části. V baroku byl zbudován i komplex hospodářských budov v těsné blízkosti zámku, zčásti však na starších základech, jak lze usuzovat podle pozdně gotických sklepů.
Roku 1803 Alois Lichtenštejn prodal statek profesoru práv v Praze Josefu Maderovi a jeho zeti, také právníkovi, Josefu Löhnerovi, za 200 tisíc zlatých. V roce 1839 koupili statek manželé Lederovi, kteří přispěli také svým vlivem k postavení silnice a železniční trati podle Vltavy přes Roztoky směrem do Kralup a dále až do Drážďan.
V 19. století byl částečně upraven arkýř vsazením nových oken bez kružeb, byla odstraněna většina renesančních ostění a upraveny některé vnitřní prostory. Byl otevřen také vstup do západní části zámku.
Posledních úprav se zámek dočkal v nedávné době. V roce 1948 byl zámek a celý velkostatek znárodněn a během dalších deset let zcela zdevastován. Zachráněn byl zásluhou členů Vlastivědného odboru při Osvětové besedě v Roztokách. Úsilí nadšených amatérů v letech 1957-1961 změnilo chátrající budovu do podoby, v níž mohl být zpřístupněn opět veřejnosti a v jeho prostorách bylo slavnostně otevřeno Okresní muzeum (1961). Od roku 1974 se muzeum stalo krajským zařízením s působností pro středočeský region, které bylo později převedeno pod správu Středočeského kraje. Druhým sídlem muzea se stal historický, rovněž zrekonstruovaný Braunerův mlýn hned za tratí.
V srpnu 2002 neodolala ani "stoletá" protipovodňová hráz a zámkem se přehnala katastrofální povodeň. Voda v zámku dosahovala až po klenby na nádvoří a Braunerův mlýn byl zatopen po druhé patro. Škody na budovách se počítají v desítkách milionů, škody na sbírkách se dají jen těžko vyčíslit. Obnova pokračuje pomalu, hlavní výstavní sály však již plně slouží veřejnosti.

Ulici tu má i Jára da Cimrman

Tak jako v mnoha jiných obcích a městech bylo jedním z prvních rozhodnutí nového zastupitelstva po volbách v roce 1990 přejmenování ulic, odkazujících na budování socialismu. V Roztokách si například na hlavním náměstí podávali ruku Klement Gottwald a Josef Vissarionovič Stalin. Při hledání nových jmen padlo mnoho návrhů vážných i nevážných (například na přejmenování Levého Hradce na Pravý), ale jeden z těch napůl nevážných se přece jen ujal. Krátká ulička pod křížkem, zvláštní tím, že k ní nepříslušelo ani jedno číslo popisné, byla pojmenována na počest Járy da Cimrmana. Slavnostního odhalení cedule s označením ulice se tehdy osobně zúčastnil duchovních otcové liptákovského génia, pánové Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak.
Na to, abyste mohli spatřit uličku na vlastní oči, však už nemáte moc času. Při rozsáhlé výstavbě rodinných domků na sousedních Solníkách ulice zanikne. Podle mínění některých představitelů města to bude docela stylový a přiměřený konec, jiní by rádi jméno Járy da Cimrmana v Roztokách zachovali. Objevil se i návrh nazvat po něm náměstí, na němž sídlí roztocká radnice (nyní 5. května), ale byl, údajně pro administrativní náročnost a související náklady, odmítnut...